Od Řeků převzali tento název Římané. Na Slovensku se chřest nazývá špragĺa, asparagus lekársky. Italsky se řekne „sparadžo", francouzsky „asperž", španělsky „esparadžo", portugalsky „estarago", německy „špargl", anglicky „aspargur" nebo také „sparow-grass" (vrabčí tráva). Název „zaječí chládek" se někdy lidově používaná v Maďarsku, na Ukrajině, Bulharsku, Rumunsku. Český název chřest pochází ze staročeštiny a písemné záznamy je již z doby Karla IV. Během 15. a 16. století bylo toto slovo zapomenuto a zůstal jen jiný starý lidový název: hromové koření, tento název asi dostal podle červených bobulek. Později se ujalo slovo špargl jako germanismus.Teprve Josef Svatopluk Presl vzkřísil název „chřest" v Květeně z r. 1819, odtud ho převzal do slovníku Josef Jungmann.

Za povšimnutí také stojí, že ještě v kolem r. 1850 používal ivančický kněz a národní buditel P. Tomáš Procházka název „špargl" stejně jako jiný ivančický vlastenec Jan Vrba - zakladatel zemědělské školy. Jazykový purismus v době národního obrození měl za následek vznik zcela nového slova - sporec, jako sporý, zdatný, vytrvalý. Francouzi používají pro dlouhána název „přerostlý chřest". Němci nazvali televizní věž v Berlíně „Telespargel". Španělé zase posílají někoho k čertu slovy „jdi smažit chřest". Císař Augustus používal rčení „rychleji než se uvaří chřest", když vyžadoval okamžité vykonání nějakého příkazu.